Teorie vývoje morálního usuzování

Kohlbergova teorie morálního vývoje navazuje na Piagetův psychologický rámec. Piaget rozlišoval heteronomní morálku, v níž se pravidla jeví jako vnější a neměnná, a autonomní morálku, v níž lze pravidla kritičtěji posuzovat ve vztahu ke spolupráci, reciprocitě a rovnosti. Kohlberg tento přístup rozpracoval do tří úrovní a šesti stadií morálního usuzování. Důležité je, že model se zaměřuje na důvody uváděné pro morální volbu. Stejný závěr proto mohou různí lidé hájit odlišnými způsoby. Ve výuce se neptejte jen „Co je správně?“, ale také „Proč je to správně?“ a „Jaké pravidlo nebo hledisko tvoje odpověď vyjadřuje?“ Tento posun vede diskusi od pouhého hlasování k rozboru argumentů.

Kohlberg při výzkumu používal fiktivní morální dilemata, mezi nimi příběh o Heinzovi, který zvažuje krádež léku potřebného pro jeho ženu. Takové zadání nemá především určit jednu správnou odpověď. V rozhovoru jsou podstatné otevřené otázky a následné zdůvodnění: proč by měl či neměl jednat určitým způsobem a zda by se důvod změnil při jiné okolnosti. Hodnotí se forma a struktura argumentu, nikoli samotný verdikt, zda má Heinz lék ukrást. Student, který řekne „ano“, tedy nemusí usuzovat stejně jako jiný student se stejnou odpovědí. Dilema je užitečné právě proto, že nutí rozlišovat mezi rozhodnutím a jeho ospravedlněním. Při debatě má smysl nejprve zaznamenat stanoviska a potom porovnat jejich důvody.

Předkonvenční úroveň zahrnuje první dvě stadia. Ve stadiu 1 se čin jeví jako špatný hlavně tehdy, když vede k trestu nebo jiné přímé nepříznivé následnosti pro jednajícího. V Heinzově dilematu může zaznít: „Neměl by lék ukrást, protože ho zavřou.“ Ve stadiu 2 se objevuje orientace na vlastní zájem a omezená reciproční logika „něco za něco“. Pomoc druhému je zde spojena s očekáváním možné budoucí výhody. Argument „Měl by lék ukrást, protože mu to manželka pak oplatí“ vystihuje tento typ úvahy. Nejde přitom o hodnocení člověka jako dobrého nebo špatného; model popisuje strukturu jeho uvedeného důvodu. Rozlišení obou stadií vyžaduje sledovat, zda je v centru trest, nebo vzájemná výměna.

Na konvenční úrovni se jednání posuzuje vzhledem k očekávání okolí a společenským normám. Stadium 3 zdůrazňuje mezilidský souhlas, vztahy a snahu být pokládán za „dobrého“ člověka. Heinzovo jednání lze zde hájit například tím, že dobrý manžel nenechá manželku zemřít. Stadium 4 se orientuje na autoritu, pravidla, zákony a společenský řád. Argument proti krádeži pak může znít: „Porušení zákona oslabuje řád, na němž společnost stojí.“ Obě zdůvodnění mohou pracovat se stejnou situací, ale sledují jiné hledisko. První se soustředí na uznání a vztahy, druhé na funkci pravidel pro fungující společnost. Při rozboru je proto vhodné ptát se, zda argument odkazuje hlavně na blízké lidi, nebo na obecně platný řád.

Postkonvenční úroveň zahrnuje stadium 5, orientované na společenskou smlouvu, a stadium 6, orientované na univerzální etické principy. Ve stadiu 5 nejsou zákony chápány jako neměnné příkazy: jsou to společenské dohody, které mají chránit práva a obecné blaho a které lze měnit, pokud tomuto účelu neslouží. Heinzův čin by zde mohl být hájen tvrzením, že daný zákon v situaci nechrání život, přičemž Heinz má přijmout následky svého jednání. Stadium 6 bývá popisováno pomocí univerzálních principů spravedlnosti a odporu vůči nespravedlivému pravidlu. Jeho empirický status je ale sporný, protože pro něj výzkumný program nezískal dostatek spolehlivých dat. Při studiu je proto nutné odlišit popis modelu od síly jeho empirické opory.

Kohlbergova škála posuzuje způsob, jakým člověk ospravedlňuje jednání. Neměří přímo morálnost chování ani charakter člověka. Z vyššího typu zdůvodnění proto nelze bezprostředně vyvozovat, že člověk bude podle něj také jednat; zdroje upozorňují na mezeru mezi morálním soudem a činem. Kritika dále připomíná silný důraz modelu na spravedlnost a práva na úkor péče, emocí a dalších morálních hodnot. Omezením je i původní centrální studie založená pouze na mužském vzorku. V učebně je vhodné oddělit dvě otázky: „Jaké důvody student uvádí?“ a „Jednal by takto i mimo učebnu?“ Druhá otázka nemůže být z odpovědi na dilema automaticky zodpovězena. Model je tedy nástrojem pro analýzu argumentace, ne jednoduchým měřítkem lidské morálnosti.

Piagetovo rozlišení pomáhá pochopit, proč Kohlberg soustředil pozornost na zdůvodnění. V heteronomní podobě morálky jsou pravidla vnímána jako vnější a pevně daná. V autonomní podobě lze naopak uvažovat o jejich účelu a o tom, zda podporují spolupráci, reciprocitu a rovnost. Kohlbergův model tyto rozdíly nepřevádí jen na otázku poslušnosti. Třídí argumenty do šesti stadií ve třech úrovních podle jejich struktury. Při analýze výroku „Pravidla se musí dodržovat“ proto nestačí znát samotnou větu. Je třeba zjistit, zda mluvčí odkazuje na strach z následků, uznání druhých, společenský řád, nebo na přezkoumatelnou dohodu. Toto zjišťování neoznačuje člověka nálepkou; popisuje podobu důvodu, který v dané debatě použil. Užitečná otázka zní: „Komu má pravidlo sloužit a proč?“

Heinzovo dilema lze ve třídě použít jako cvičení v argumentaci, nikoli jako test správného názoru. Nejprve může každý účastník odpovědět, zda má Heinz lék ukrást. Pak následují otevřené otázky: „Proč?“, „Co je na této situaci nejdůležitější?“ a „Změnil by se tvůj důvod, kdyby lék potřeboval cizí člověk?“ Smyslem není přimět studenty k určitému stanovisku, ale vyjasnit strukturu jejich odpovědi. Kohlbergův rozhovor hodnotí právě tuto strukturu, ne obsah konečného rozhodnutí. Učitel proto může vedle sebe napsat několik různých argumentů pro stejný verdikt a hledat, čím se liší. Stejně tak může porovnat argumenty opačné. Výsledkem má být přesnější jazyk pro rozlišení trestu, vlastního zájmu, vztahů, zákona, společenské dohody a principů.

První dvě stadia nelze ztotožnit jen proto, že obě berou vážně důsledky pro jednajícího. Stadium 1 staví do popředí poslušnost a vyhnutí se trestu. Jestliže někdo řekne, že Heinz nemá krást, protože by mohl být potrestán, odůvodňuje čin přímou negativní následností. Stadium 2 již pracuje s vlastním zájmem a recipročně pojatou výměnou. Pomoc může být přijatelná, jestliže se očekává protihodnota nebo budoucí užitek. Věta „Pomůžu, když mi druhý pomůže později“ proto vyjadřuje jinou logiku než obava z trestu. Při rozboru nehádejte stadium z jedné volby; ptejte se na další vysvětlení. Jeden člověk může uvádět více sousedních způsobů zdůvodnění, takže přesné přiřazení jediné odpovědi je omezené. Záznam argumentu má proto být opatrný a konkrétní.

Stadium 3 a stadium 4 mohou obě vést k podpoře pravidel, ale jejich odůvodnění se rozcházejí. Stadium 3 vychází z mezilidského souhlasu, vztahů, uznání a očekávání sociálního okolí. Člověk může jednat tak, aby byl považován za dobrého, ohleduplného nebo věrného blízkým. Stadium 4 přesouvá pozornost k autoritě, zákonům a udržení společenského řádu. Pravidlo je zde významné proto, že pomáhá fungování společnosti. V Heinzově dilematu tedy argument „dobrý manžel pomáhá manželce“ není totožný s argumentem „zákony se mají dodržovat, aby řád fungoval“. Ve třídě lze oba výroky porovnat otázkami: Kdo je hlavním adresátem závazku? Jakou funkci má pravidlo? A co by se podle argumentu stalo, kdyby lidé pravidla běžně porušovali? Takové otázky ukážou odlišnou strukturu důvodů.

Ve stadiu 5 není zákon odmítán jednoduše proto, že překáží jednotlivci. Je posuzován jako společenská dohoda, jejímž účelem je chránit práva a obecné blaho. Jestliže tento účel nenaplňuje, může být podle této logiky změněn. V Heinzově dilematu lze tedy tvrdit, že zákon v dané podobě nechrání život, a současně uznat, že jednající nese následky svého činu. Stadium 6 je v modelu spojeno s univerzálními etickými principy, například s odkazem na spravedlnost při odporu vůči nespravedlivému pravidlu. Tento popis však nesmí být vydáván za pevně doložené stadium: pozdější výzkumný program zpochybnil, že pro stadium 6 existuje dostatek spolehlivých dat. Při interpretaci proto rozlišujte mezi normativně působivým argumentem a empirickou otázkou, jak spolehlivě jej lze zařadit do stadia.

Odpověď v morálním dilematu ukazuje, jak člověk své stanovisko ospravedlňuje v rozhovoru. Sama o sobě ale není důkazem, že se stejně zachová v reálné situaci. Kritika Kohlbergova přístupu proto zdůrazňuje rozdíl mezi morálním soudem a jednáním. Tento rozdíl je důležitý i pro školní hodnocení: kvalitní argument není oprávněné převést na rozsudek o celém charakteru studenta. Další výhrada míří k tomu, že model dává výrazné místo spravedlnosti a právům, zatímco péče, emoce a jiné morální hodnoty mohou zůstat méně viditelné. Původní centrální studie navíc pracovala pouze s mužským vzorkem. Správný závěr proto není, že model nemá žádnou hodnotu, ale že vymezuje jen část morální problematiky. Vedle otázky spravedlnosti lze u dilemat systematicky otevřít také otázku péče a vztahů.

Tři úrovně a šest stadií lze chápat jako analytickou mapu způsobů argumentace. Mapa usnadňuje srovnání, ale nesmí zakrýt, že přesné přiřazení jednotlivé odpovědi má omezení. Lidé mohou používat zdůvodnění z více sousedních stadií. V praxi proto není vhodné říci, že jeden výrok definitivně určuje „úroveň“ celého člověka. Pečlivější postup je vypsat, na co argument odkazuje: na vnější pravidlo, reciproční vztah, společenské očekávání, zákonný řád, nebo přezkoumatelnou dohodu. Piagetovo rozlišení heteronomie a autonomie poskytuje širší souvislost pro promýšlení pravidel, spolupráce, reciprocity a rovnosti. Kohlbergův rámec pak nabízí podrobnější třídění důvodů. Oba přístupy jsou užitečné tehdy, když podporují otázku po účelu pravidel, nikoli když slouží k rychlému zaškatulkování mluvčích.

Představte si, že tři studenti souhlasí s tím, aby Heinz lék ukradl. Jeden může argumentovat budoucí odměnou od manželky, druhý povinností dobrého manžela a třetí tím, že zákon má chránit práva a obecné blaho. Verdikt je shodný, struktura důvodů nikoli. Kohlbergův přístup proto neřadí odpovědi pouze na osu „pro krádež“ a „proti krádeži“. Sleduje, co argument pokládá za rozhodující. Stejný postup funguje i u opačného stanoviska: obava z trestu, důraz na zákonný řád a promýšlení společenské dohody nejsou totožné argumenty. Otevřené doplňující otázky pomáhají vyhnout se ukvapenému zařazení. Při společné práci je vhodné nejdříve argument přesně parafrázovat a teprve potom jej porovnávat s popisy stadií. Taková disciplína chrání debatu před tím, aby se z nesouhlasu stal osobní soud.

Předkonvenční argumenty lze ve třídní debatě rozpoznávat podle toho, zda se hlavní důvod týká bezprostřední situace jednajícího. U stadia 1 dominuje poslušnost a snaha vyhnout se trestu: problémem krádeže je především to, co se stane Heinzovi. U stadia 2 je středem vlastní zájem a výměna. Druhý člověk může být zahrnut do úvahy, avšak pomoc je chápána instrumentálně, jako součást recipročního vztahu. To neznamená, že každá zmínka o prospěchu automaticky určuje stadium 2; je nutné zkoumat celé vysvětlení. Omezení je zvlášť důležité, protože lidé mohou kombinovat sousední způsoby zdůvodnění. Učitel může studenty požádat, aby po první odpovědi uvedli, co by jejich názor změnilo. Tak se ukáže, zda argument stojí na trestu, na očekávané výhodě, nebo na jiném hledisku.

Konvenční úroveň ukazuje dva různé způsoby, jak mohou sociální vztahy ovlivnit morální argument. Ve stadiu 3 stojí v popředí konkrétnější očekávání okolí, uznání a vztahová role. Výrok o tom, co má udělat dobrý manžel, se vztahuje právě k této rovině. Stadium 4 naproti tomu zdůvodňuje zákony a pravidla jejich funkcí pro zachování fungující společnosti. Nejde tedy jen o to, že „druzí něco očekávají“, ale o udržení širšího řádu. V debatě lze zkusit proměnit zadání: Co kdyby Heinz nebyl manžel, ale cizí člověk? Co kdyby všichni jednali podle stejného pravidla? Takové otázky neukazují, která odpověď je lepší, ale odhalují, zda argument čerpá hlavně z osobních vztahů, nebo z autority a stability společenských pravidel.

Postkonvenční úroveň neznamená prosté odmítání pravidel. Stadium 5 naopak bere pravidla vážně jako společenské dohody, které mají sloužit právům a obecnému blahu. Jeho kritické hledisko se ptá, zda konkrétní zákon tento účel skutečně plní, a připouští možnost změny. To se liší od argumentu, že pravidlo neplatí jen proto, že jednotlivci nevyhovuje. Stadium 6 je popisováno jako orientace na univerzální etické principy, ale jeho empirická opora zůstává sporná. Z toho plyne metodická opatrnost: není vhodné označovat každý odkaz na spravedlnost za stadium 6. Při výuce lze oddělit dvě otázky: „Jaký princip argument uvádí?“ a „Je možné stadium 6 jako stabilní empirickou kategorii spolehlivě doložit?“ První otázka rozvíjí argumentaci, druhá ukazuje hranice modelu.

Kritické čtení modelu vyžaduje zohlednit i kulturní souvislosti. Přenos vyšších Kohlbergových stadií mezi kulturami je diskutovaný: přehled uvedený v jednom zdroji pokládal stadia 1 až 3/4 nebo 4 za univerzálnější než vyšší stadia. Jiný zdroj uvádí, že kultura, věk a gender mohou souviset s variabilitou morálních soudů, přičemž význam těchto souvislostí se liší podle postupu výzkumu a zkoumané populace. Z toho nelze vyvodit jednoduchý žebříček kultur ani jednotlivců. Pro práci s dilematem z toho plyne praktické pravidlo: nejprve přesně popsat argument v jeho situaci a teprve poté opatrně porovnávat s modelem. K tomu je třeba přidat dřívější omezení: argumentace není přímým měřením chování a péče či emoce mohou být v rámci zaměřeném na spravedlnost méně zachyceny.

Při studiu Piageta a Kohlberga je užitečné držet pohromadě tři roviny. Zaprvé: Piaget rozlišuje heteronomní vztah k vnějším pravidlům a autonomní posuzování pravidel ve vztahu ke spolupráci, reciprocitě a rovnosti. Zadruhé: Kohlberg rozčleňuje morální usuzování do tří úrovní a šesti stadií. Zatřetí: toto členění se týká struktury vysloveného ospravedlnění, nikoli hodnoty osoby. Dobrá studijní strategie proto nezačíná memorováním názvů stadií, ale parafrází argumentu a otázkou, co jej nese. Následuje porovnání s popisy stadií a nakonec uvedení omezení, že lidé mohou používat více sousedních způsobů zdůvodnění. Takový postup respektuje, že teorie nabízí rámec pro analýzu, ne neomylný systém třídění. Zvláště u krátkých odpovědí je rozumné psát „argument připomíná“ určitou orientaci spíše než vynášet konečný soud o člověku.

Heinzovo dilema ukazuje, proč je třeba oddělit otázku „Co udělat?“ od otázky „Jak to ospravedlnit?“. Obě strany sporu mohou uvést důvody, které se liší trestem, vlastním zájmem, vztahovým uznáním, zákonným řádem, společenskou dohodou nebo univerzálním principem. Využití ve výuce může mít čtyři kroky: vyslovit počáteční verdikt; uvést hlavní důvod; reagovat na doplňující otevřenou otázku; porovnat strukturu argumentů bez známkování samotného stanoviska. Poslední krok je zásadní, protože Kohlbergův rozhovor nehodnotí obsah konečného rozhodnutí. Zároveň je vhodné nevyvozovat z výkonu v debatě budoucí chování mimo učebnu. Dilema poskytuje údaje o tom, jak je odpověď formulována v této rozpravě, nikoli přímé měřítko charakteru. Diskuse může navíc doplnit otázku péče: jakou roli mají vztahy, podpora a emoce při hledání řešení?

Pro přesný rozbor předkonvenční úrovně si lze vytvořit dvojici kontrolních otázek. První zní: „Je hlavním důvodem vyhnout se trestu nebo přímému nepříznivému následku?“ Pokud ano, argument odpovídá popisu stadia 1, orientovaného na poslušnost a trest. Druhá zní: „Je pomoc chápána jako výměna, z níž má mít jednající prospěch?“ Takový důraz ukazuje na stadium 2, orientované na vlastní zájem a omezenou reciprocitu. Argumenty se mohou týkat stejného činu, například krádeže léku, a přesto patřit k odlišným logikám. Není však správné používat tuto pomůcku mechanicky. Zdroj upozorňuje, že lidé mohou užívat zdůvodnění z více sousedních stadií. Po jediné větě proto nelze spolehlivě uzavřít, jak „morálně vyspělý“ člověk je. Přiměřenějším výsledkem analýzy je popis konkrétních důvodů a jejich případné kombinace.

Konvenční úroveň lze dobře pochopit porovnáním dvou otázek: „Co ode mne čekají lidé, na jejichž vztazích mi záleží?“ a „Jaké jednání udrží fungování společenského řádu?“ První otázka vystihuje stadium 3, kde hraje roli mezilidský souhlas, uznání a očekávání okolí. Druhá vystihuje stadium 4, jež spojuje autoritu, pravidla a zákony s fungující společností. Heinzovo dilema proto nemusí být vyloženo pouze jako střet citu a zákona. Nabízí také možnost určit, zda argument hájí vztahovou roli, nebo obecnou stabilitu řádu. V obou případech má cenu vyžádat si vysvětlení: Proč je uznání druhých rozhodující? Jak přesně pravidlo podporuje společnost? Takové otázky zpřesňují analýzu a zabraňují tomu, aby byla každá zmínka o pravidlech automaticky označena za stadium 4. Rozhoduje funkce, kterou argument pravidlům přisuzuje.

Postkonvenční argumentace otevírá náročnou otázku: kdy je respekt k zákonu slučitelný s kritikou konkrétního zákona? Stadium 5 odpovídá pomocí společenské smlouvy. Zákony mají chránit práva a obecné blaho; pokud tuto funkci neplní, mohou být změněny. Argument tedy nespočívá pouze v osobní výjimce, ale v posouzení účelu dohody. Stadium 6 doplňuje orientaci na univerzální etické principy a možnost odporu vůči nespravedlivému pravidlu. Jeho místo v modelu je však třeba vykládat opatrně, protože dostatek spolehlivých dat pro něj byl zpochybněn. Ve studijním zápisu je proto vhodné uvést obě stránky: model stadion 6 popisuje, ale jeho empirický status je sporný. Tato opatrnost neoslabuje diskusi o principech; jen brání tomu, aby se každý silně formulovaný morální názor automaticky považoval za empiricky prokázané nejvyšší stadium.

Vyvážené použití Kohlbergova modelu začíná jeho vymezením: analyzuje ospravedlnění morálních voleb, nikoli přímo chování nebo charakter. Mezera mezi soudem a jednáním proto brání jednoduchým předpovědím. Kritika dále žádá, aby vedle spravedlnosti a práv dostaly prostor péče, emoce a další morální hodnoty. Metodologickou opatrnost podporuje také původní mužský vzorek a diskutovaný přenos vyšších stadií mezi kulturami. Výzkum navíc uvádí souvislost vyspělosti dětského morálního usuzování s věkem, exekutivními funkcemi a sociálním poznáváním, včetně teorie mysli a rozpoznávání emocí; taková souvislost sama o sobě neurčuje příčinu. Pro kvalitní školní debatu z toho plyne: popsat argument, porovnat jej s rámcem, uvést limity a zahrnout i perspektivu péče. Model pak slouží jako užitečný, ale omezený nástroj pro promýšlení morálních důvodů.