Teorie vývoje morálního usuzování

Kohlbergova teorie morálního vývoje navazuje na Piagetův psychologický rámec. Piaget rozlišoval heteronomní morálku, v níž se pravidla jeví jako vnější a neměnná, a autonomní morálku, v níž lze pravidla kritičtěji posuzovat ve vztahu ke spolupráci, reciprocitě a rovnosti. Kohlberg tento přístup rozpracoval do tří úrovní a šesti stadií morálního usuzování. Důležité je, že model se zaměřuje na důvody uváděné pro morální volbu. Stejný závěr proto mohou různí lidé hájit odlišnými způsoby. Ve výuce se neptejte jen „Co je správně?“, ale také „Proč je to správně?“ a „Jaké pravidlo nebo hledisko tvoje odpověď vyjadřuje?“ Tento posun vede diskusi od pouhého hlasování k rozboru argumentů.

Kohlberg při výzkumu používal fiktivní morální dilemata, mezi nimi příběh o Heinzovi, který zvažuje krádež léku potřebného pro jeho ženu. Takové zadání nemá především určit jednu správnou odpověď. V rozhovoru jsou podstatné otevřené otázky a následné zdůvodnění: proč by měl či neměl jednat určitým způsobem a zda by se důvod změnil při jiné okolnosti. Hodnotí se forma a struktura argumentu, nikoli samotný verdikt, zda má Heinz lék ukrást. Student, který řekne „ano“, tedy nemusí usuzovat stejně jako jiný student se stejnou odpovědí. Dilema je užitečné právě proto, že nutí rozlišovat mezi rozhodnutím a jeho ospravedlněním. Při debatě má smysl nejprve zaznamenat stanoviska a potom porovnat jejich důvody.

Předkonvenční úroveň zahrnuje první dvě stadia. Ve stadiu 1 se čin jeví jako špatný hlavně tehdy, když vede k trestu nebo jiné přímé nepříznivé následnosti pro jednajícího. V Heinzově dilematu může zaznít: „Neměl by lék ukrást, protože ho zavřou.“ Ve stadiu 2 se objevuje orientace na vlastní zájem a omezená reciproční logika „něco za něco“. Pomoc druhému je zde spojena s očekáváním možné budoucí výhody. Argument „Měl by lék ukrást, protože mu to manželka pak oplatí“ vystihuje tento typ úvahy. Nejde přitom o hodnocení člověka jako dobrého nebo špatného; model popisuje strukturu jeho uvedeného důvodu. Rozlišení obou stadií vyžaduje sledovat, zda je v centru trest, nebo vzájemná výměna.

Na konvenční úrovni se jednání posuzuje vzhledem k očekávání okolí a společenským normám. Stadium 3 zdůrazňuje mezilidský souhlas, vztahy a snahu být pokládán za „dobrého“ člověka. Heinzovo jednání lze zde hájit například tím, že dobrý manžel nenechá manželku zemřít. Stadium 4 se orientuje na autoritu, pravidla, zákony a společenský řád. Argument proti krádeži pak může znít: „Porušení zákona oslabuje řád, na němž společnost stojí.“ Obě zdůvodnění mohou pracovat se stejnou situací, ale sledují jiné hledisko. První se soustředí na uznání a vztahy, druhé na funkci pravidel pro fungující společnost. Při rozboru je proto vhodné ptát se, zda argument odkazuje hlavně na blízké lidi, nebo na obecně platný řád.

Postkonvenční úroveň zahrnuje stadium 5, orientované na společenskou smlouvu, a stadium 6, orientované na univerzální etické principy. Ve stadiu 5 nejsou zákony chápány jako neměnné příkazy: jsou to společenské dohody, které mají chránit práva a obecné blaho a které lze měnit, pokud tomuto účelu neslouží. Heinzův čin by zde mohl být hájen tvrzením, že daný zákon v situaci nechrání život, přičemž Heinz má přijmout následky svého jednání. Stadium 6 bývá popisováno pomocí univerzálních principů spravedlnosti a odporu vůči nespravedlivému pravidlu. Jeho empirický status je ale sporný, protože pro něj výzkumný program nezískal dostatek spolehlivých dat. Při studiu je proto nutné odlišit popis modelu od síly jeho empirické opory.

Kohlbergova škála posuzuje způsob, jakým člověk ospravedlňuje jednání. Neměří přímo morálnost chování ani charakter člověka. Z vyššího typu zdůvodnění proto nelze bezprostředně vyvozovat, že člověk bude podle něj také jednat; zdroje upozorňují na mezeru mezi morálním soudem a činem. Kritika dále připomíná silný důraz modelu na spravedlnost a práva na úkor péče, emocí a dalších morálních hodnot. Omezením je i původní centrální studie založená pouze na mužském vzorku. V učebně je vhodné oddělit dvě otázky: „Jaké důvody student uvádí?“ a „Jednal by takto i mimo učebnu?“ Druhá otázka nemůže být z odpovědi na dilema automaticky zodpovězena. Model je tedy nástrojem pro analýzu argumentace, ne jednoduchým měřítkem lidské morálnosti.