Teorie vývoje morálního usuzování

Kohlbergova teorie morálního vývoje navazuje na Piagetův psychologický rámec. Piaget rozlišoval heteronomní morálku, v níž se pravidla jeví jako vnější a neměnná, a autonomní morálku, v níž lze pravidla kritičtěji posuzovat ve vztahu ke spolupráci, reciprocitě a rovnosti. Kohlberg tento přístup rozpracoval do tří úrovní a šesti stadií morálního usuzování. Důležité je, že model se zaměřuje na důvody uváděné pro morální volbu. Stejný závěr proto mohou různí lidé hájit odlišnými způsoby. Ve výuce se neptejte jen „Co je správně?“, ale také „Proč je to správně?“ a „Jaké pravidlo nebo hledisko tvoje odpověď vyjadřuje?“ Tento posun vede diskusi od pouhého hlasování k rozboru argumentů.

Kohlberg při výzkumu používal fiktivní morální dilemata, mezi nimi příběh o Heinzovi, který zvažuje krádež léku potřebného pro jeho ženu. Takové zadání nemá především určit jednu správnou odpověď. V rozhovoru jsou podstatné otevřené otázky a následné zdůvodnění: proč by měl či neměl jednat určitým způsobem a zda by se důvod změnil při jiné okolnosti. Hodnotí se forma a struktura argumentu, nikoli samotný verdikt, zda má Heinz lék ukrást. Student, který řekne „ano“, tedy nemusí usuzovat stejně jako jiný student se stejnou odpovědí. Dilema je užitečné právě proto, že nutí rozlišovat mezi rozhodnutím a jeho ospravedlněním. Při debatě má smysl nejprve zaznamenat stanoviska a potom porovnat jejich důvody.

Předkonvenční úroveň zahrnuje první dvě stadia. Ve stadiu 1 se čin jeví jako špatný hlavně tehdy, když vede k trestu nebo jiné přímé nepříznivé následnosti pro jednajícího. V Heinzově dilematu může zaznít: „Neměl by lék ukrást, protože ho zavřou.“ Ve stadiu 2 se objevuje orientace na vlastní zájem a omezená reciproční logika „něco za něco“. Pomoc druhému je zde spojena s očekáváním možné budoucí výhody. Argument „Měl by lék ukrást, protože mu to manželka pak oplatí“ vystihuje tento typ úvahy. Nejde přitom o hodnocení člověka jako dobrého nebo špatného; model popisuje strukturu jeho uvedeného důvodu. Rozlišení obou stadií vyžaduje sledovat, zda je v centru trest, nebo vzájemná výměna.

Na konvenční úrovni se jednání posuzuje vzhledem k očekávání okolí a společenským normám. Stadium 3 zdůrazňuje mezilidský souhlas, vztahy a snahu být pokládán za „dobrého“ člověka. Heinzovo jednání lze zde hájit například tím, že dobrý manžel nenechá manželku zemřít. Stadium 4 se orientuje na autoritu, pravidla, zákony a společenský řád. Argument proti krádeži pak může znít: „Porušení zákona oslabuje řád, na němž společnost stojí.“ Obě zdůvodnění mohou pracovat se stejnou situací, ale sledují jiné hledisko. První se soustředí na uznání a vztahy, druhé na funkci pravidel pro fungující společnost. Při rozboru je proto vhodné ptát se, zda argument odkazuje hlavně na blízké lidi, nebo na obecně platný řád.

Postkonvenční úroveň zahrnuje stadium 5, orientované na společenskou smlouvu, a stadium 6, orientované na univerzální etické principy. Ve stadiu 5 nejsou zákony chápány jako neměnné příkazy: jsou to společenské dohody, které mají chránit práva a obecné blaho a které lze měnit, pokud tomuto účelu neslouží. Heinzův čin by zde mohl být hájen tvrzením, že daný zákon v situaci nechrání život, přičemž Heinz má přijmout následky svého jednání. Stadium 6 bývá popisováno pomocí univerzálních principů spravedlnosti a odporu vůči nespravedlivému pravidlu. Jeho empirický status je ale sporný, protože pro něj výzkumný program nezískal dostatek spolehlivých dat. Při studiu je proto nutné odlišit popis modelu od síly jeho empirické opory.

Kohlbergova škála posuzuje způsob, jakým člověk ospravedlňuje jednání. Neměří přímo morálnost chování ani charakter člověka. Z vyššího typu zdůvodnění proto nelze bezprostředně vyvozovat, že člověk bude podle něj také jednat; zdroje upozorňují na mezeru mezi morálním soudem a činem. Kritika dále připomíná silný důraz modelu na spravedlnost a práva na úkor péče, emocí a dalších morálních hodnot. Omezením je i původní centrální studie založená pouze na mužském vzorku. V učebně je vhodné oddělit dvě otázky: „Jaké důvody student uvádí?“ a „Jednal by takto i mimo učebnu?“ Druhá otázka nemůže být z odpovědi na dilema automaticky zodpovězena. Model je tedy nástrojem pro analýzu argumentace, ne jednoduchým měřítkem lidské morálnosti.

Piagetovo rozlišení pomáhá pochopit, proč Kohlberg soustředil pozornost na zdůvodnění. V heteronomní podobě morálky jsou pravidla vnímána jako vnější a pevně daná. V autonomní podobě lze naopak uvažovat o jejich účelu a o tom, zda podporují spolupráci, reciprocitu a rovnost. Kohlbergův model tyto rozdíly nepřevádí jen na otázku poslušnosti. Třídí argumenty do šesti stadií ve třech úrovních podle jejich struktury. Při analýze výroku „Pravidla se musí dodržovat“ proto nestačí znát samotnou větu. Je třeba zjistit, zda mluvčí odkazuje na strach z následků, uznání druhých, společenský řád, nebo na přezkoumatelnou dohodu. Toto zjišťování neoznačuje člověka nálepkou; popisuje podobu důvodu, který v dané debatě použil. Užitečná otázka zní: „Komu má pravidlo sloužit a proč?“

Heinzovo dilema lze ve třídě použít jako cvičení v argumentaci, nikoli jako test správného názoru. Nejprve může každý účastník odpovědět, zda má Heinz lék ukrást. Pak následují otevřené otázky: „Proč?“, „Co je na této situaci nejdůležitější?“ a „Změnil by se tvůj důvod, kdyby lék potřeboval cizí člověk?“ Smyslem není přimět studenty k určitému stanovisku, ale vyjasnit strukturu jejich odpovědi. Kohlbergův rozhovor hodnotí právě tuto strukturu, ne obsah konečného rozhodnutí. Učitel proto může vedle sebe napsat několik různých argumentů pro stejný verdikt a hledat, čím se liší. Stejně tak může porovnat argumenty opačné. Výsledkem má být přesnější jazyk pro rozlišení trestu, vlastního zájmu, vztahů, zákona, společenské dohody a principů.

První dvě stadia nelze ztotožnit jen proto, že obě berou vážně důsledky pro jednajícího. Stadium 1 staví do popředí poslušnost a vyhnutí se trestu. Jestliže někdo řekne, že Heinz nemá krást, protože by mohl být potrestán, odůvodňuje čin přímou negativní následností. Stadium 2 již pracuje s vlastním zájmem a recipročně pojatou výměnou. Pomoc může být přijatelná, jestliže se očekává protihodnota nebo budoucí užitek. Věta „Pomůžu, když mi druhý pomůže později“ proto vyjadřuje jinou logiku než obava z trestu. Při rozboru nehádejte stadium z jedné volby; ptejte se na další vysvětlení. Jeden člověk může uvádět více sousedních způsobů zdůvodnění, takže přesné přiřazení jediné odpovědi je omezené. Záznam argumentu má proto být opatrný a konkrétní.

Stadium 3 a stadium 4 mohou obě vést k podpoře pravidel, ale jejich odůvodnění se rozcházejí. Stadium 3 vychází z mezilidského souhlasu, vztahů, uznání a očekávání sociálního okolí. Člověk může jednat tak, aby byl považován za dobrého, ohleduplného nebo věrného blízkým. Stadium 4 přesouvá pozornost k autoritě, zákonům a udržení společenského řádu. Pravidlo je zde významné proto, že pomáhá fungování společnosti. V Heinzově dilematu tedy argument „dobrý manžel pomáhá manželce“ není totožný s argumentem „zákony se mají dodržovat, aby řád fungoval“. Ve třídě lze oba výroky porovnat otázkami: Kdo je hlavním adresátem závazku? Jakou funkci má pravidlo? A co by se podle argumentu stalo, kdyby lidé pravidla běžně porušovali? Takové otázky ukážou odlišnou strukturu důvodů.

Ve stadiu 5 není zákon odmítán jednoduše proto, že překáží jednotlivci. Je posuzován jako společenská dohoda, jejímž účelem je chránit práva a obecné blaho. Jestliže tento účel nenaplňuje, může být podle této logiky změněn. V Heinzově dilematu lze tedy tvrdit, že zákon v dané podobě nechrání život, a současně uznat, že jednající nese následky svého činu. Stadium 6 je v modelu spojeno s univerzálními etickými principy, například s odkazem na spravedlnost při odporu vůči nespravedlivému pravidlu. Tento popis však nesmí být vydáván za pevně doložené stadium: pozdější výzkumný program zpochybnil, že pro stadium 6 existuje dostatek spolehlivých dat. Při interpretaci proto rozlišujte mezi normativně působivým argumentem a empirickou otázkou, jak spolehlivě jej lze zařadit do stadia.

Odpověď v morálním dilematu ukazuje, jak člověk své stanovisko ospravedlňuje v rozhovoru. Sama o sobě ale není důkazem, že se stejně zachová v reálné situaci. Kritika Kohlbergova přístupu proto zdůrazňuje rozdíl mezi morálním soudem a jednáním. Tento rozdíl je důležitý i pro školní hodnocení: kvalitní argument není oprávněné převést na rozsudek o celém charakteru studenta. Další výhrada míří k tomu, že model dává výrazné místo spravedlnosti a právům, zatímco péče, emoce a jiné morální hodnoty mohou zůstat méně viditelné. Původní centrální studie navíc pracovala pouze s mužským vzorkem. Správný závěr proto není, že model nemá žádnou hodnotu, ale že vymezuje jen část morální problematiky. Vedle otázky spravedlnosti lze u dilemat systematicky otevřít také otázku péče a vztahů.